Většina mých klientů přichází se stejnou frustrací: „Vím, co bych měl dělat. Dělám to. A přesto se nehýbu." Tady jsou tři neviditelné brzdy, které u nich obvykle najdu hned na prvních sezeních.
1. Syndrom podvodníka
Pocit, že nejste dost dobří, i když jste objektivně schopní. Že to, co umíte, je náhoda nebo štěstí. Že každou chvíli vás někdo odhalí. Funguje to jako mentální parkovací brzda, máte plyn na podlaze, ale auto se neposouvá.
Syndrom podvodníka není slabost. Je to vzorec myšlení, který se naučí číst. Klient si všimne, kdy se aktivuje, dokáže ho oddělit od reality, a postupně přestane být jeho otrokem.
2. Perfekcionismus jako maska prokrastinace
Nejčastější věta klientů: „Ještě to není připravené." Ještě se nedoučili dost. Ještě se necítí dost zkušení. Ještě potřebují ten kurz, tu certifikaci, ten zápisek do CV.
Perfekcionismus často není touha po excelenci. Je to strach z hodnocení převlečený za snahu o kvalitu.
Práce s perfekcionismem nezačíná snížením nároků. Začíná pojmenováním toho, čeho se ve skutečnosti bojíte, když pustíte nedokonalou verzi do světa.
3. Strach z úspěchu
Tahle brzda je nejméně vědomá. Lidé říkají, že chtějí uspět, a podvědomě úspěch sabotují, protože ho neumí unést.
Úspěch znamená změnu vztahů (někdo zůstane pozadu, někdo bude závidět). Znamená vyšší očekávání (kdo víc dokázal, od toho víc očekáváme). Znamená méně omluv (úspěšní už nemohou tvrdit, že to nešlo). Pro někoho je tohle příliš.
Co s tím
Nejhorší způsob, jak s těmito brzdami pracovat, je „překonat je vůlí". Vůle proti vzorci prohrává v dlouhodobém běhu vždy. Lepší cesta: brzdy nejdřív vědomě pojmenovat, oddělit od identity ("já jsem perfekcionista" → "občas se mi spouští perfekcionistický vzorec"), a pak pracovat s tím, co je pod nimi. Skoro vždy je tam stará potřeba, bezpečí, přijetí, hodnota, která dnes platí způsob, který už nefunguje.
Pokud se v jedné nebo všech těchto brzdách poznáváte, můžete začít diagnostikou, uvidíte konkrétně, ve kterém pilíři jsou nejsilnější.